Cesta do Zlatých dolů

START : 3.5.2009 - Zvěstov (parking) - Šlapánov - zlatý dúl Roudný (prohlídka haldy čistého křemičitého písku na jih od budovy kousek po zelené značce) - Libouň - po silnici do vsi Zvěstov - Ratměřice - po silnici zpět do Zvěstova a odtud autem na bitevní pole u Jankova : CÍL

ZVĚSTOV
První zmínky o osadě jsou doloženy 1383, tvrz (sídlo Mareše ze Zvěstova) se připomíná roku 1440. Kamenná tvrz byla dvoupatrová a už v roce 1755 se nacházela v sešlém stavu. Roku 1820 byla přastavěna na novogotický zámek. Zámek je nyní v neudržovaném stavu (ruina) a vrácen v restituci i s přilehlým zarostlým parkem. Předpokládaná cena rekonstrukce je 40.000.000 Kč. Obec není celá trvale obydlena, část je využívána chalupáři k rekreaci.
Zde se také narodil fotbalista Miroslav Beránek - bývalý hráč fotbalové Slavie Praha.
- více informací o vsi -


ŠLAPÁNOV
Poprvé je v písemných pramenech Šlapanov připomínán v listině Smila z Lichtenburka z roku 1257 jako jedno ze čtyř hornických středisek pánů z Lichtenburka. Je tedy možné konstatovat, že jeho vznik těsně souvisel s německou kolonizací hornosázavské oblasti ve 13. století. Listina z roku 1278 Šlapanov zařadila mezi městská střediska, která byla vyjmuta z pravomoci brodské horní správy, přičemž se však dá předpokládat, že jeho právní postavení bylo stejné jako u dalších hornických středisek v okolí, tj. že vycházelo z okruhu jihlavského.
Další prameny, potvrzující existenci a fungování městské správy ve 13. století nejsou již dochovány. Souvisí to zřejmě i s tím, že význam Šlapanova, jakožto města, byl těsně spjat s celkovým rozvojem hornického podnikání na lichtenburském panství a je tedy přirozené, že s jeho postupným úpadkem, v důsledku zahájení těžby stříbra u Kutné Hory, se rychle zmenšoval. Kromě toho hospodářské možnosti sídliště, ležícího mimo hlavní komunikační trasy byly již tehdy omezeny. Do poloviny 14. století těžba stříbra po vedením německobrodského nákladníka Thumlina sice v okolí ještě pokračovala, avšak význam obce se zmenšil natolik, že ve 2. pol. 14. století byla již řazena mezi pouhé vsi.
V majetku pánů z Lichtenburka a z Lipé byl Šlapanov až do konce 14. století. K roku 1413 je znám jako majitel Jan z Pacova a Batelova a k roku 1455 jeho syn Havel. Nejpozději od roku 1496 se obec stává součástí polenského panství. V letech 1548 - 1727 byla potom v držení města Německý Brod a potom byla začleněna do panství Střítež.
Vladyka Šlapan ve 13. století založil tvrz a pozdně románský kostel svatého Petra a Pavla. Věž byla přestavěna v roce 1873 a celý kostel obnoven po roce 1889. Roku 1960 a 1962 byly odkryty vzácné středověké nástěnné malby. Škola leží na proti faře a kostelu, první zmínka pochází z roku 1769 od učitele Martina Maška. Šlo o trojtřídní obecnou školu, která měla v roce 1885 na dnešní poměry neuvěřitelných 294 žáků. Byla zrušena v roce 1965.



ROUDNÝ (bývalý zlatodůl)
První písemná zmínka je doložena již ve 13. století, kdy se v okolí těžila zlatonosná ruda. Největšího rozmachu dosáhla anglická společnost jejímiž hlavními představiteli byli Harbert Stanley Sugden a Dr.Albert Fischer, která v letech 1909-30 vytěžila 5770kg ryzího zlata. Díky jim se stal Roudný nejvýznamnějším zlatodolem ve střední Evropě. Těžba postupně upadala, ikdyž v roce 1927 zde ještě pracovalo 200 dělníků a šachta dosáhla hloubky 450m, ve 30. letech za hospodářské krize byla těžba zcela zastavena. Obnovení těžby bylo provedeno až po 2. světové válce, ale na konci 50. let definitivně ukončena. Počátkem 90. let měla o těžbu zájem několik soukromých firem (McHarrison, Fargo Minning a Prisma). Jejich plán byl jednoduchý, již jednou vylouhovaný písek odvozit a přelouhovat jej znovu. Ani jedné z uvedených společností nebyl průzkum a případná následná těžba povolen. Důlní budovy byly upraveny jako škola v přírodě, nyní slouží Ústavu sociální péče Ratměřice. Za návštěvu stojí haldy čistého křemičitého písku na jih od budovy po zelené turistické značce. Tento písek vznikl drcením zlatonosných křemenců a z něj pak bylo loužením v kyanidu sodném získáváno zlato.
- více informací o dole -


LIBOUŇ
První zpráva o Libouni pochází z r. 1352, kdy se připomíná zdejší kostel. Ves je však starší, jak možno soudit podle stavebního slohu kostela. Je to románská rotunda, již lze zařadit do první třetiny 13. století. Velmi hodnotná stavba kostela svatého Václava, kterou tvoří románská rotunda z poloviny 13. století s apsidou a hranolovitou věží, renovovaná v letech 1907-8. Do patra věže vede z jihu kamenné schodiště, z části odkryté původní fresky. U kostela stojí socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1728.
Ves asi odedávna patřila k statku premonstrátského kláštera v sousedních Louňovicích. Kromě farního kostela tu byla i náprava s tvrzí, jejíž držitelé byli povinni určitými službami klášteru. V r. 1382 seděl na Libouni Ondřej Roháč z Dubé a jeho bratr Beneš Libún, kteří snad měli tvrz od kláštera v nájmu. V r. 1411 držel nápravu Jan Strýček z Libouně. Posledním držitelem tvrze byl Boreš, který po vypálení louňovického kláštera na počátku husitských válek odešel do Vlašimi. Později se na Libouň vrátil, ale zahynul při vypálení zdejší tvrze oddílem táborů. Libouň pak připadla táborským držitelům louňovického statku. Tvrz už obnovena nebyla.
Po r. 1690 si tehdejší majitel Libouně Václav Malovec z Malovic postavil u poplužního dvora, snad na místě bývalé tvrze, nové sídlo, nynější raně barokní zámek. V r. 1767 za Marie Josefy z Auersperku, majitelky vlašimského panství, k němuž se Libouň dostala, se uvádí, že zámek je kamenný a je v něm sedm pokojů; při zámku byla velká zahrada obehnaná zdí. V r. 1801 zámek vyhořel a už nebyl obnoven v původní velikosti; z části zámku byla zřízena sýpka. K vlašimskému velkostatku patřil libouňský zámek až do pozemkové reformy v r. 1924. Do konce 70. let sloužil hospodářským potřebám JZD. Je to jednoduchá patrová budova o dvou křídlech, která na sebe navazují v pravém úhlu; do nádvoří bývaly arkády, které jsou dnes zazděné.



RATMĚŘICE - obec
Zakladatelem osady Ratměřice byl zeman Ratmír, po němž dostal jeho rod i osada jméno Ratmířici, později Ratmířice a Ratměřice. Kostel sv Havla se připomíná jako farní již roku 1350. Ratměřice se staly snad již od 14. století součástí majetku louňovického kláštera. Když se Táborité roku 1420 zmocnili kláštera a zničili jej, připadly Louňovice i s Ratměřicemi městu Tábor. V majetku města zůstala osada až do roku 1547 , kdy král Ferdinand vzal Táborským všechen majetek. Roku 1548 koupil Ratměřice Oldřich Skuhrovský ze Skuhrova. Dne 6. března 1645, kdy vyvrcholila bitva u Jankova, vyhořela celá ves i s kostelem a po plné tři roky se zde nikdo neusazoval. Ještě dlouho po ukončení třicetileté války trvalo , než se osada z této zkázy vzpamatovala a začali se zde usazovat první hospodáři. Až do roku 1665 zůstali Ratměřice při statku Vlašimském. Když pak zemřel majitel Vlašimi - František Vilém z Talmberka, zdědil Ratměřice jeho syn Rudolf František F erdinand z Talmberka a připojil je k Jankovu, kde rod Talmberků již od roku 1418 vládl. Dne 2. října 1702 koupil Jankov a Ratměřice od Rudolfa z Talmberka Jan Antonín Kořenský z Terešova. Ten byl od roku 1705 povýšen do hraběcího stavu a rok na to vystavěl v Ratměřicích zámek a přeložil sem své sídlo z Jankova natrvalo.


RATMĚŘICE - kostel
Brzy po založení obce Ratměřice, v první čtvrtině 13. století, byl vystavěn v románském slohu kostel sv. Havla. Svatý Havel, zvaný též Gallus, byl původem z Irska, který se usadil v 6. století u Bodamského jezera na území dnešního Švýcarska. Z původní stavby se do dnešní doby dochovaly jen části obvodového zdiva lodi a asi spodní část věže. Kolem kostela byl v té době vystavěn hřbitov. Kostel byl tehdy vystavěn na nejvyšším bodě Ratměřic orientovaně, tj. směrem východozápadním, z lámaného bělošedého vápence. Někteří historikové umění (např. Podlaha, Šittler) uvádějí, že stavba vyniká líbeznou úměrností. Loď kostela je asi 9 m dlouhá, 6,5 m široká a 6 m vysoká a je kryta rovným stropem. Velká oprava kostela se uskutečnila v roce 1858 a o 7 let později proběhly poslední úpravy půdorysu stavby. V roce 1865 byly ke kněžišti symetricky z obou stran připojeny dva přístavky, z jižní strany panská oratoř a ze severní strany sakristie. Během restaurátorských průzkumů v roce 2008 byly v kněžišti odhaleny gotické malby a dendrochronologický průzkum stanovil původ konstrukce krovu do roku 1406.



RATMĚŘICE - zámek
Na počátku 18. století se nový majitel janovského panství svobodný pán Jan Kořenský z Terešova rozhodl své sídlo přemístit do Ratměřic. Proto si zde nechal vystavět v barokním slohu s arkádami zámek. Podle popisu z roku 1750 měla budova v přízemí 3 pokoje, 3 klenuté místnosti, velkou kuchyň a sklep. V patře byla domácí kaple, vedle ní jídelna, dále 5 pokojů s komůrkou a sál. Vedle sálu byly 2 pokoje a komora. Z původní stavby si do dnešní doby zachovalo zdivo zejména v zadním křídle, kde jsou též zasypané staré sklepy. Po vystřídání několika majitelů se o zásadní zlepšení stavu zámku a vytvoření přírodně krajinářského parku zasloužili hraběnka J. Chotková a její syn Otto v druhé polovině 19. století. Otto Chotek dal zámku novorenesanční podobu zachovanou dodnes- přestavěl ho na patrovou jednolodní budovu s arkádami a jednoduchou fasádou. Dřevěná otevřená chodba spojuje hlavní budovu s postranními trojkřídlým přízemním traktem. V současnosti je zámek v majetku dr. Vladimíra Kabeše a je veřejnosti nepřístupný.


RATMĚŘICE - park
V zámeckém parku v Ratměřicích rostou dva sekvojovce. Nechal je vysadit hrabě Chotek, majitel panství. První živé větve vyrůstají ve výšce 12 m, výška koruny je 32 m. Koruny jsou souměrné, ve spodní části spíše válcové, výše přecházejí v kužele. Kmen se k bázi souměrně rozšiřuje. Stromy rostou velmi rychle a pravidelně plodí. Mají měkkou, velmi tlustou kůru skořicové barvy, šupinaté, úzce trojboké, kýlnaté, zašpičatělé listy rostoucí ve šroubovici a vejcovité, asi 5 - 7 cm dlouhé, silně zdřevnatělé šišky. Stromy výrazně převyšují ostatní stromy v parku, takže při příjezdu do Ratměřic od východu vidíme vrcholy obou sekvojovců čnít jako věže. Druh pochází ze Sierry Nevady v Kalifornii. Ve vlasti tento druh dorůstá až přes 100 m výšky a stáří kolem 3000 let. Ratměřické sekvojovce mají výšku přes 45 m, stáří odhadujeme kolem 150 let a jsou největší v České republice. Při odborném výzkumu se v Ratměřickém parku určilo celkem 29 jehličnatých a 60 druhů listnatých stromů nebo keřů. Rostou v něm např. japonské jedle Mikko a jedle Veitchova, překrásná jedle kavkazská či zajímavý Drh Jinan dvoulaločný, který je jedním z nejstarších rostlinných druhů vůbec. Roste zde i vzácný smrk východní, pocházející z Malé Asie.



bitva u JANKOVA
Střetnutí švédské a císařské armády u Jankova 6. března 1645 je považováno ze jednu z nejvýznamnějších bitev třicetileté války nejen na českém území, ale přinejmenším v celé střední Evropě. Ačkoliv v řadě ohledů nikterak významně z dobových poměrů nevybočovala (např. velikostí, strukturou, organizací, výzbrojí a výstrojí armád; nechutí - zvláště Torstenssonovou - k rozhodujícímu střetnutí i živelným až chaotickým průběhem boje, který se vymstil zvláště císařské armádě, když její oddíly daly v závěru bitvy přednost rabování švédského trénu před dokončením úspěšné bojové akce), přesto některé okolnosti činí z jankovského střetu událost výjimečnou. Vzápětí po bitvě, přímo na bojišti překvapil očité svědky vysoký počet lidských obětí (odhady se pohybují kolem 7000 padlých). Do historie vojenské strategie vstoupil nečekaný, organizačně náročný a především v kontextu pozemních bitev třicetileté války zcela ojedinělý manévr švédské armády, kterým generál Torstensson ještě před zahájením boje zcela změnil poměry na bojišti ve svůj prospěch. V neposlední řadě pak výsledek jankovské bitvy znamenal neobyčejně vážné ohrožení habsburské moci. Císařská armáda byla u Jankova v podstatě zničena, Švédům se otevřela cesta na Vídeň a 35 let trvající válka se zdála být u konce.
- více informací o bitvě -